Ondřej Kubal

Podrobnosti o životní cestě Ondřeje Kubala

Ondřej Kubal
Ondřej Kubal

optimista na plný úvazek

průvodce osobnostního rozvoje lektor kouč školitel pro firmy manažer mezinárodního orchestru ředitel neziskové organizace OPS manažer Dealko víno Bruno Marret programátor PHP, HTML, CSS, JS

Oblíbené citáty:

„Raději budu celistvý, než jenom dobrý.“
„Všechno, co nás dráždí na jiných, může vést k pochopení sebe sama.“
„Tam, kde vládne láska, neexistuje vůle k moci; a kde převládá moc, tak chybí láska.“

Carl Gustav Jung

img

Současný pohled

Mým posláním je pomáhat druhým najít cestu k naplněnému životu. Od studia pedagogiky se zajímám o psychologii a terapeutické metody. Jsem si jist, že podstatou štěstí je autentičnost a celistvost. Mnoho z nás ale vlastně neví, kým skutečně jsou, protože se zcela přizpůsobili požadavkům rodičů, školy, práce a společnosti. Cesta ke šťastnému životu tedy vede poznáním toho, kým skutečně jsme a naplňováním aspektů naší osobnosti. K tomu využívám mnoha metod podle individuálních potřeb klienta.

Profesní zkušenosti

Vystudoval jsem střední pedagogickou školu. Více než 7 let jsem se pomáhal starat o psychicky a fyzicky handicapované děti v pěstounské péči v mojí rodině. Byl jsem školitelem marketingu, finanční gramotnosti a prodejních dovedností pro různé firmy. Jako ředitel obecně prospěšné společnosti jsem 9 let pomáhal pěstounským rodinám a vytvářel různé projekty. Jsem prokuristou a managerem Dealko vína Bruno Marret. Vytvářím texty a jsem managerem mezinárodního orchestru pod vedením dirigenta Národního divadla ČR. Jsem autorem interaktivní výukové pomůcky Historie Hrou. Aktuálně se věnuji zejména lektorské činnosti, koučingu a poradenství v oblasti osobnostního rozvoje a sebeléčení.

img

Životní vývoj

Studium a osamostatnění
Od malička jsem měl blízko k dětem a rád jsem lidem vysvětloval věci. Takže když vyvstala otázka "Kam dál po základce?", byla odpověď celkem jasná. Dostal jsem se na střední pedagogickou školu v Prachaticích, která mi naprosto změnila život ve všech ohledech. Především je to škola, kde studovalo cca 300 holek a jen 4 kluci, a to ještě každý z nich v jiném ročníku. Kdo nezažil, nepochopí :-D Nároky kladené na mužské plémě v takových podmínkách jsou vysoké. Studium i "škola života" v tomto poměru pohlaví, mě mimo jiné naučily schopnostem improvizace, nadhledu, komunikace, diplomacie, samostatnosti a troufám si tvrdit, že i částečné pochopení ženského myšlení a emocí. Na škole jsem se také hodně osamostatnil, k čemuž jsem potřeboval i dostatečné zdroje příjmu. O víkendech a prázdninách jsem tedy dělal různé brigády o.....
d vykládek kamionů, doplňování regálů a práci za pokladnou v Globusu, přes práci v McDonald’s až po hlídání dětí v dětském koutku.

Už zde na škole jsem objevoval své terapeutické schopnosti a pomáhal řadě vrstevníků i lidem o jednu či dvě generace starší. A to včetně osob se silnými sociálními bloky či psychickými problémy a halucinacemi. Byl jsem takovým magnetem na lidi s vážnými problémy, kteří u mě cítili přijetí a podporu. Většina mých přátel, se kterými jsem si rozuměl, byla již od mého dospívání ve věku 40-60 let. Největším darem této školy pro mě bylo ale to, že na konci prvního ročníku jsem poznal svoji životní lásku, Ivanu (která studovala o ročník výš), a to paradoxně na výletu v Německu. Přestože jsme k sobě již od první věty byli až magicky přitahováni a věděli jsme, že jsou provázané i naše duše, vesmír nás k sobě nepouštěl a první pusu jsme si dali až po dlouhých 11 letech. Mezi tím jsme si každý procházeli mnoho životní peripetií, které nás učily a posilovaly.

Pěstounská rodina
Na pedagogické škole jsem se také dozvěděl o možnosti pěstounství, o které jsem informoval moji mamku, protože v té době toužila po dalším dítěti, ale to už přirozenou cestou přijít nemohlo. Když v ní tato myšlenka po čase uzrála, rozhodla se do toho jít a začala hledat, komu by mohla touto formou péče pomoci. Po několika pokusech, kdy daný proces z neznámých důvodů vždy skončil neúspěchem se k nám do rodiny dostal klučík Davídek. Bylo nám řečeno, že byl omylem dlouhodobě umístěn do diagnostického ústavu, kde žil společně s dětmi s downovým syndromem, a proto že je lehce opožděný. No lehce... Ve 4 letech měl celodenně plínku, byl neskutečně bázlivý a nekomunikoval - respektive uměl zopakovat max. dvouslabičné slovo. V rodinném láskyplném prostředí se ale začal rychle rozvíjet a svojí velkou pílí se i relativně brzy naučil mluvit. Ovšem na základě některých zvláštností v jeho chování jsme časem odhalili, že je silným autistou.

Ve svém dalším životě jsem se setkal s několik autisty a ke všem jsem cítil určité napojení a pochopení. U Davídka to ale bylo ještě mnohem silnější a měli jsme spolu velmi silnou vazbu. Dokonce jsem svého vlastního syna pojmenoval podle jeho původního příjmení - Florian. Aby se Davídek mohl přirozeným způsobem co nejlépe rozvíjet, rozhodla se mamka přibrat do pěstounské péče další dítě - tentokrát k nám do náruče přišla holčička Monička. No a jak už to u pěstounů většinou bývá, po druhém dítěti často přichází třetí a poté už to nabírá velkých obrátek. Čím více dětí máte, tím větší máte i svou náruč. A čím větší máte náruč, tím více dětí se do ní vejde. Postupně v naší rodině našlo zázemí celkem 6 dětí - všechny s fyzickým nebo psychickým handicapem. Jedná se např. o dysfázii (těžká vývojová vada řeči), autismus, Morbus reklinhausen neboli neurofibromatózu (nervové onemocnění), meningomyokéla, hydrocephalus, paraparéza (ochrnutí od pasu dolu) a jiné. Přestože jsem společensky vzato nevlastním bratrem těchto dětí, tak do určitého věku mě brali spíš jako otce a často se přeřekli a oslovovali mě "tati". Vždy když jsem mohl, staral jsem se o ně společně s mojí mamkou.

Pracovní začátky
V posledním ročníku jsem si podal přihlášku na Karlovu universitu, obor psychologie. Ovšem 14 dní po jejím odeslání jsem se dozvěděl, že moje tehdejší partnerka je těhotná. Rozhodl jsem se tedy nepokračovat v dalším studiu, ale začít budovat a živit svoji rodinu. Vyzkoušel jsem si různá podnikání od MLM systémů až po služby pojišťovacího zprostředkovatele. Stále více jsem zjišťoval, že mám schopnost lidi zaujmout, ale místo jejich přesvědčování mě naplňovalo rozšiřovat jim obzory. Proto mi byla nejblíž práce školitele, díky níž jsem se časem stal i marketingovým ředitelem. Postupně jsem si chtěl ale vybudovat něco svého, kde bych byl svým pánem. A protože jsem neměl ambice budovat věhlasnou firmu, založil jsem sdružení, ze kterého se časem stala obecně prospěšná společnost. V této neziskovce jsem dělal 9 let ředitele, a tak trochu vlastně všechno. Peněz na provoz nebylo nikdy dostatek, takže jsem šetřil kde se dalo. Díky tomu jsem se také naučil programovat webové stránky a aplikace.

Rodinný život
V osobním životě to také nebylo lehké. S mým synem z prvního vztahu jsem byl dva roky na "rodičovské dovolené", ze všech sil jsem podporoval svoji partnerku, aby po porodu dostudovala střední školu, do toho jsem stále pomáhal se svými 6 pěstounskými sourozenci a k tomu jsem musel vydělat dostatek financí, abych nás všechny uživil. Navíc moje tehdejší partnerka pocházela z dětského domova, což sebou neslo mnoho těžkostí. Snažil jsem se jí být maximální oporou po všech stránkách. Ovšem její stíny a zátěže z rodové linie (maminka alkoholička, napůl maďarská cikánka a tatínek černošský kubánec, který byl deportovaný zpět na Kubu, když jí byl pouhý rok) nebyly rozhodně snadnou startovací čárou pro spokojený život s lehkostí. Přestože to měla v životě více než těžké, o našeho syna se starala vždy vzorně a snažila se, jak jen mohla, žít i společným rodinným životem. Po sedmi letech vztahu jsme oba uznali, že naše cesty jsou natolik rozdílné, že půjdeme raději každý po té své samostatně. Přestože si ještě potom mnohokrát sáhla na dno a udělala mnoho životních průšvihů, nakonec dokázala přijmout plnou zodpovědnost za svůj život a postavit se všem problémům čelem. Za to má moji velkou úctu a držím jí palce, aby jí to vydrželo.

Hledání vztahu - další pokus
Po rozchodu s tehdejší partnerkou jsem se naplno věnoval svému synovi a práci v neziskové organizaci. Po zhruba roce mi začalo chybět sdílení, kterého bylo pomálu už i v závěru předchozího vztahu. Už od dětství jsem sice cítil silný pocit vnitřní samoty, ale po několikanásobném zjištění, jak moc jsem nekompatibilní s drtivou většinou lidí, byl tento pocit tak bolestivý, že jsem se při jeho vynoření na povrch cítil jako při infarktu. Do mého života po čase přišla jedna žena, kterou jsem viděl ve snu asi 3 měsíce před naším prvním setkáním a se kterou jsme vzájemně cítili určitou osudovou blízkost. Následovala divoká jízda na horské dráze. Během 14 dnů po seznámení jsme se spolu rozhodli žít a po dalších 2 týdnech už jsme bydleli společně s mým synem a její dcerou. Naše děti byly stejně staré a prakticky od prvního setkání byl i mezi nimi silný a krásný vztah. Moje nová partnerka byla skvělá hospodyňka a měla velké srdce, do kterého hned přijala mého syna a on zase jí.

Velice brzy však počáteční idylku vystřídaly nemalé starosti. Moje nová partnerka měla v sobě tolik strachů, bloků, neuróz, domněnek a  odsudků, že jsme se s tím potýkali doslova dennodenně. Stačilo jedno slovo či pouhé gesto a jí už se spouštěly emoční traumata z dětství nebo jejího předchozího vztahu, ve kterém byla fyzicky týrána, že skončila v bezvědomí na JIP v nemocnici. Více než partnera jsem jí tedy dělal terapeuta a skoro denně jsem jí pomáhal zbavit se skrytých traumat a bloků. I když jsem si to snažil tolik nebrat, bylo to natolik náročné a vyčerpávající, že jsem se během pár měsíců "složil". Oficiální diagnoza byla virová meningitida (zánět mozku) a naprostá nejistota dalšího fungování a doby léčení. Z té doby jsem této mé partnerce velice vděčný, že se postarala o mého syna jako o vlastního a zastala mnoho organizačních věcí. Náš vztah byl ovšem po pár dalších měsících ukončen, respektive museli jsme se synem doslova utéct před jejím stále se zesilujícím emociálním běsněním. Přestože vím, že šlo o karmický vztah, ve kterém jsme si mnoho věcí společně čistili a prostě jsme si ho museli projít, byl náš rozchod pro mě velmi dlouhou dobu nesmírně náročný a bolestivý. Stejně tak i pro mého syna, který se od té doby emočně uzavřel a mnoho let si nesl silnou zátěž nejistoty a zrady.

Nalezení druhé poloviny duše
Po předchozím dramatickém vztahu jsem došel k hlubokému vnitřnímu rozhodnutí, že už dál nehodlám být magnetem pro problémy druhých lidí a že i v partnerském vztahu si chci přitáhnout anděla. A to se mi také splnilo. Mým jediným požadavkem na další partnerku bylo, aby byla ochotná pracovat sama na sobě, stejně jako já. Cca půl roku poté jsem se dozvěděl, že Ivanka odešla od svého manžela. Nebyli jsme vůbec v kontaktu, protože její bývalý manžel hrozně žárlil a já jsem jim nechtěl dělat jakékoli problémy, tak jsem se úplně vzdal naší komunikace i možnosti setkání. Nyní svitla naděje na změnu. Ivanka si mě naoko několikrát otestovala, ale oba jsme vnitřně cítili, že jsme pro sebe ti praví. Na začátku našeho vztahu byla ještě hodně opatrná, na základě mnoha emočních zranění z předchozích vztahů. Postupem času se ale přesvědčila, že se nemusí ničeho obávat a může být plně sama sebou.

Vybudovali jsme si spolu vztah založený na vzájemné důvěře, otevřenosti, úctě, podpoře a ohleduplnosti. Ivanka během pár let doslova rozkvetla. Náš osobní vývoj během společného vztahu nabral velkých obrátek. Vzájemně si pomáháme a doplňujeme se. To, co by jiní na druhých odsoudili a kritizovali, my využíváme jako příležitost ke zdokonalení. Nemáme potřebu bojovat o moc nebo uznání, kdo je lepší. Snažíme se naplňovat potřeby své i toho druhého. Co víc si člověk může přát. Kromě harmonického soužití, které bylo pro mnoho pozorovatelů očividné, se ale rozvíjely i věci, na první pohled skryté. Ivance se začaly vracet vzpomínky na naši společnou minulost a já jsem začal vnímat naše propojení tak intenzivně, že jsem byl schopen i na desítky kilometrů daleko přesně cítit, co Ivanka právě prožívá po fyzické, energetické i emoční stránce. Po mnoha až zarážejících příhodách a zážitcích jsme nabyli přesvědčení, že jsme "jednou bytostí", a to také každý den žijeme a naplňujeme.

Jen vy sami můžete změnit svůj život! My vám ale  můžeme posvítit na cestu...

Zázraky neumíme a ani dělat nechceme. Svým způsobem je jedno, jestli vám pomůže masáž, reiki, čínská medicína, homeopatika nebo prášky a doktoři. Ve všech případech platí, že pokud nevyřešíte příčinu, ale pouze léčíte symptomy, je to vždy jen krátkodobá úleva a příznaky se brzy vrátí ještě s větší silou. Proto rádi pomáháme lidem, kteří nás berou jenom jako průvodce a rádce, ale jsou plně odhodláni na sobě pracovat a opravdu zlepšit kvalitu svého života po všech stránkách.

Návod jak na to? Domluvit si schůzku